Mír je víc než vítězství

Prožíval jsem dlouhé období, kdy jsem chtěl vyhrávat. Ve sportu, ale také ve sporech, v diskusích, v názorech. Mít pravdu pro mě znamenalo jistotu. Opěrný bod. Že věci rozumím, nebo že to dělám správně. Že neustupuji, když si myslím, že mám pravdu.

Pamatuji si jeden rozhovor, který jsem vedl s plným nasazením. Argumentoval jsem klidně, přesně, logicky. A vyhrál jsem. Druhý už neměl co říct. Jenže po vítězství přišlo ticho. A to ticho nebylo uklidňující. Bylo tam napětí. Tehdy mi začalo docházet, že pravda bez správného vztahu k věci nebo k druhému člověku zabolí. A že vítězství, po kterém zůstane prázdno, vlastně není výhra.

S přibývajícími lety jsem si začal víc vážit vnitřního klidu než pravdy prosazené „za každou cenu“. Ne proto, že bych pravdu opustil. Nebo že bych se bál. Ale proto, že jsem pochopil její cenu. Mír pro mě není slabost. Je to zralá volba. Volba neeskalovat. Neprosazovat své názory, když o ně druhý nestojí. Neodpovídat vždycky a na všechno. Nevyhrát za každou cenu.

Mír je pro mě teď více než vítězství s hořkou příchutí na konci. Možná právě tohle je jedno z největších poznání druhé poloviny života.