Už nemusíme žít ve spěchu

Jedno ráno jsem seděl v kuchyni. Popíjím svoji kávu, přemýšlím si. Žádný hluk, žádný telefon, žádná povinnost, která by na mě křičela. Přesto jsem cítil napětí. Jako bych měl být jinde. Jako bych ztrácel čas. Tehdy mi došlo, že spěch už dávno není o okolnostech, vnějším světě. Je uvnitř. V mé mysli.

Dlouhé roky jsem žil v tempu, které jsem považoval za normální. Práce, závazky, odpovědnost. Spěch patřil k životu. Pomáhal mi zvládat věci. Dávat povinnostem rychlost a směr. Jenže časem se z pomocníka stal zvyk. A ze zvyku tlak. Začal jsem si všímat, že i ve chvílích klidu nejsem klidný. Že tělo stojí, ale hlava běží. A že radost se vytrácí. Přebíjejí to povinnosti, závazky, pocit, že bych něco měl, že musím.

Zpomalení jsem se potřeboval naučit. Nebylo to romantické a sladké. Bylo to nepohodlné. Ale přineslo mi něco, co jsem dlouho neznal – vnitřní klid a vychutnávání přítomnosti.

Možná už dnes nemusíme žít ve spěchu. Ne proto, že bychom neměli co dělat. Ale proto, že už víme, kým jsme a co je pro nás důležité.